Jeden filozof kdysi postuloval axiom: „Myslím, tedy jsem,“ a dospěl tak k faktu, že skutečně existuje. Nemohl říci: „Jen tak si představuji, že existuji“, protože jakmile do svého výroku vložil slovo „já“, připustil tím, že nějaké já existuje.

Osobnost každého člověka je jednou z nejzávažnějších věcí v tomto vesmíru. Mělo by nás pokořovat a ohromovat pomyšlení, že jsme osobnostmi odlišnými od ostatních. Jsme v mnoha směrech ostrovy. Nikdo se nedokáže vcítit přesně do vašich pocitů ani myslet přesně vašimi myšlenkami. Jsou jen vaše. Jsou neoddělitelnou součástí vás a jen vás samotných.

A v této části našeho lidství, „našeho já“, spočívá to, co je pro Boha nanejvýš důležité: naše vlastní vůle. Vůle je ta část nás samotných, která je skutečně naše a která představuje naše skutečné já. Představte si náš život jako trůnní sál, kde naše vůle sedí na trůnu našeho vlastního malého vesmíru. Když informace zvnějšku upoutají pozornost naší vůle, můžeme s nimi naložit, jak se nám zlíbí. Musíme si tedy něco zvolit. A protože je to náš vesmír a naše vůle sedí na trůnu, naše volba je volba konečná.

Do trůnního sálu vchází tedy informace z jiné části našeho vesmíru, zatímco naše vůle si lebedí na trůnu. „Milý králi,“ slyšíme. „Doneslo se mi, že jestli sníš ten třetí kousek buchty, budeš velmi trpět.“ To hovoří naše svědomí a my můžeme tuto informaci buďto ignorovat nebo si ji vyslechnout a zachovat se podle ní. „Zmiz mi z očí, ty blázne,“ říká vůle. „Po večeři se prostě projdu kolem domu a bude mi fajn.“

Jde o důležitý princip, který musíme pochopit, protože úzce souvisí s tím, jak se díváme na Boha. V určitém bodě našeho života je pravděpodobné, že nám naše svědomí podá nějakou „vnější“ informaci týkající se Boha. Možná bude vypadat nějak takhle:

„Milý králi, doneslo se mi (a chtělo bych tě na to naléhavě upozornit), že někdo, kdo si říká Bůh, touží vstoupit do tvého vesmíru. Říká, že je svobodným vládcem a může jít, kamkoli se mu zachce, ale že nevstoupí do tvého vesmíru, dokud ho výslovně nepozveš.

Říká také, že jestli vejde, bude mít pravděpodobně velký vliv na rozhodnutí, která budeš na svém trůnu činit. Je mi to moc líto, ale přesně tohle říká. Říká ale také, že jestli to uděláš, tvůj vesmír bude lepší. Říká, že tě velmi miluje a že pro tebe chce to nejlepší.

Dělá na mě ten dojem, že – narozdíl od tebe, jestli dovolíš – je to dokonalý Král. Říká, že mu můžeš důvěřovat víc, než můžeš důvěřovat sám sobě. Tak co řekneš? Chtěl bys mu dovolit vejít?“

Neprožili jsme snad všichni něco podobného? Bůh nám dovoluje rozhodnout se. To je velká důstojnost, s jakou s námi zachází. Nevtírá se do našeho vesmíru. Nechce svrhnout naši monarchii. Místo toho žádá, aby mohl vejít dál. Svými vlastními slovy Ježíš řekl: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu.“

převzato z www.everystudent.com, překlad Studenti pro Krista