Řekněte obyčejnému člověku z ulice, že křesťanství mělo kladný vliv na vzestup moderní vědy, a pravděpodobně vyvoláte údiv a nedůvěru. Nové ocenění hodnoty náboženství ještě neproniklo z vědeckých kruhů k laikům - či do kostelních lavic.…

Křesťanskou podporu vědeckému počínání je jasněji vidět, když uděláme jasnou čáru mezi církví a jednotlivými věřícími. Nemálo průkopníků mezi vědci bylo ve sporu s církevní politikou, a přitom se pevně drželi svého náboženského přesvědčení. Čítankovým příkladem náboženského pronásledování je Galileův příběh. Jeho standardní podání přinesl populární televizní seriál Jacoba Bronowského "Vzestup člověka", kde byl Galileo před inkvizicí zobrazen jednoduše jako střet mezi dobrem a zlem. Historik Martin Rudwick však tento televizní seriál odsuzuje jako příklad "vědeckého triumfalismu" (přesvědčení o věčnosti a nezničitelnosti daného názoru) nehodného vědce formátu Bronowského. Jeho vylíčení Galielova soudu bylo podle Rudwicka "travestií", která mohla pramenit jedině ze záměrného rozhodnutí "ignorovat výsledky historického výzkumu", které byly k dispozici.

Výsledky historického výzkumu, o nichž se Rudwick zmiňuje, představují soubor důkazů, které ukazují, že tu šlo o mnohem víc než o prostý střet mezi vědou a náboženstvím. Giorgio de Santillana, jehož knihu Galileův zločin považují mnozí za nejlepší moderní vylíčení Galielova příběhu, tvrdí, že u Galilea vůbec nešlo o konfrontaci mezi "vědcem" a náboženským vyznáním. Je ironií, že "velká část církevních vzdělanců byla na straně Galilea," uvádí de Santillana, "zatímco nejjasnější odpor vůči němu pocházel ze světských myšlenek" (tj. od akademických filozofů). I papež, který nařídil Galileův návrat do Říma, v případě nutnosti v řetězech, aby tam před inkvizicí odpovídal na obvinění, byl kdysi jedním z "Galileisti" (z okruhu Galileových stoupenců).

Pravda je zhruba taková, že katolická církev nevedla spor s Galileovými teoriemi jako s vědou. Její námitka souvisela s Galileovým útokem na aristotelskou filozofii - a veškeré metafyzické, duchovní a společenské důsledky, které s níbyly spojeny. Jak to vysvětluje filozof vědy Philipp Frank, Galileův útok na Aristotela byl brán tak vážně z toho důvodu, že mnozí lidé té doby pokládali Aristotelovu filozofii "za nutnou pro formulaci náboženských a morálních zákonů".

Jednou z těchto vnitřních tendencí bylo tíhnutí k "přirozenému místu" ve vesmíru. V aristotelské fyzice plamen směřuje vzhůru a kámen padá dolů, protože každý předmět má sklon usilovat o své přirozené místo. Fyzické místo bylo navíc spojováno s různými stupni vznešenosti (střed světa byl nejnižší, kdežto vyšší oblasti byly nejušlechtilejší). Fyzická hierarchie, kterou zkoumala věda, tak odrážela hierarchii společenskou a politickou; řád v materiálním světě byl spojován s řádem v lidské společnosti.

Důvod, proč se někteří věřící odmítali vzdát aristotelské fyziky a kosmologie, spočíval v tom, že byly těsně spjaty s všeobecným pohledem na morální a společenský život. Obávali se, že kdyby se toto pouto porušilo, znamenalo by to zničení samotné morálky. Proto se jim zdálo, že Galileo prosazuje učení, které je nejen chybné, ale též nebezpečné.

Navíc tyto nové a nebezpečné myšlenky, jak na to poukazuje Mary Hessová, byly tehdy předkládány "dogmaticky, bez dostatečných důkazů v jejich prospěch". (Fyzikální mechanismus heliocentrismu byl formulován až za Newtona.) A když důkazy dostupné v dané době určitou teorii nepodpírají, odpor vůči ní není ani nevědecký, ani iracionální. Na závěr Hessová píše:

"…přes všechnu svou krátkozrakost představitelé církve v jistém směru postupovali logicky: reagovali jako lidé, kteří zjistili, jak se domnívali, že celá stavba jejich světa je ohrožena nezodpovědnými spekulacemi, jež tehdy neměly ani dostatečné množství důkazů ve svůj prospěch."

Plné pochopení střetu mezi Galileem a římskokatolickou církví, jak to naznačuje filozof vědy Jerome Ravetz, musí brát v úvahu i sociologické faktory. Katolická hierarchie krátce předtím znovu potvrdila svou věrnost aristotelské filozofii, čímž reagovala na ohrožení ze strany protestantismu. Galileův útok na Aristotela tedy mohl být vykládán jako dodávání munice nepříteli. Kromě toho probíhal vzrušený boj mezi starší elitou na univerzitách a v církvích a novější, pragmatičtěji zaměřenou elitou, k níž patřil Galileo. Galileovo rozhodnutí uveřejnit své práce ve své mateřštině bylo záměrnou urážkou, namířenou proti tradičním elitním vrstvám, a součástí široké strategie, jejímž cílem bylo přenést intelektuální vůdcovství na širší čtenářskou veřejnost.

V průběhu této debaty se obě strany uchýlily k nehezkým tahům. Církev ve snaze vykázat Galilea do patřičných mezí užívala nečisté metody a osobní útoky. Galileo se bránil úmyslně provokativními a propagandistickými spisy. V jeho podobenství Dialog o dvou hlavních světových soustavách vystupuje též zabedněný kašpar jménem Simplicio, průhledná karikatura papeže, který byl kdysi Galileovým přítelem a stoupencem.

Přes toto všechno se Galileo nikdy nezřekl své víry. Obvyklá podání tohoto sporu naznačují, že když se Galileo postavil církvi, musel být ve skrytu duše ateista nebo alespoň agnostik. Abychom však zachovali věrnost historii, musíme vzít vážně Galileova vlastní prohlášení, že je opravdový křesťanský věřící, který nemá v úmyslu zpochybňovat náboženské učení jako takové, ale pouze vědecký rámec zděděný po aristotelské filozofii.

Nancy R. Pearcyová, Charles B. Thaxton, Duše vědy, vydal Návrat domů, Praha 1997, str. 30-33