Nekonečný příběh

Před mnoha a mnoha lety se narodil jeden úplně obyčejný kluk. Nebyl ničím zvláštní, ale přesto ho měli rodiče i ségra rádi. A ten kluk žil v jednom městečku za devaterými horami, řekami a lesy. Rostl a poznával, že má ty hory, řeky a lesy moc rád. A začal k nim utíkat. Taky měl rád Vinetoua a Foglarovy knížky, a proto toužil po přátelství.
Dostal se na gympl a zde poznal opravdové přátele - lidi, kteří by snad pro kamaráda položili i život, stejně jako to chtěl on, stejně jako to udělal Vinetou kvůli Old Shatterhandovi. Měl to, po čem toužil, ale… Ten kluk byl tak trochu blázen, můžu to o něm říct, protože ho znám. Hleděl často z okna školy někam za obzor a snil. Snil o svých horách, řekách a lesích – chyběla mu svoboda, škola ho svazovala. A nejen to - měl několik přátel a spoustu kamarádů a známých, ale chyběl někdo, koho by miloval a kdo by miloval jeho. Vysněná princezna. Chtěl lásku a chtěl žít svobodněji, ale nic z toho nepřicházelo. Jednoho dne zase stál u toho „svého“ okna, ale ne s očima upřenýma do dálky. V tu dobu trochu pil, částečně taky kvůli tomu, aby zapomněl na svý dvě nenaplněný touhy. Otevřel to „své“ okno a chtěl skočit. Tehdy ho něco zastavilo - uvědomil si lásku svých rodičů i přátel. Taky mu došlo, že ještě nenašel to, co najít chtěl - důvod, proč je vlastně tady. Už nějaký čas něco hledal. Povídal si hodně s různými lidmi a napsal jim spoustu dopisů. Zajímalo ho, co chtějí od života - má život nějaký smysl? Postupně se začal povrchně zajímat o různá náboženství a filozofie a snažil se z toho vybrat myšlenky, které by mohl pro sebe využít. Myslel si, že o existenci Boha se žádný člověk nemůže nic dozvědět, a tak tuto otázku moc neřešil.
Opustil gymnázium a dostal se na vysokou školu. Našel svobodu, najednou nebyl tolik vázán na školu. Pořád přemýšlel o cíli svého života. Přitom zjistil, že by chtěl co nejvíce pomáhat lidem, aby se cítili na světě líp. Občas se ale stávalo, že jim naopak svým chováním i svými slovy ubližoval. To byl jeden z důvodů, proč se tou dobou snažil měnit sám sebe k lepšímu. Svý cholerický výbuchy a pár dalších věcí však změnit nedokázal. Člověk sám sebe předělat neumí. Někdy tou dobou potkal s partou kamarádů křesťany. Toto setkání bylo podle něj celkem trapné a téměř zbytečné. Doufal, že se s nimi setkal poprvé a naposledy, s partou přihlouplých fanatiků, kteří uvěřili pitomostem, nechtěl mít opravdu vůbec nic společnýho. Jenže s jednou holkou od nich se potkával. Postupně zjišťoval, že si s ní má co říci. Začali spolu chodit, našel lásku, poznal svou vílu. Splnily se mu obě gymplácké touhy, touha po svobodě i po lásce.
Jedno přání se mu však nesplnilo, občas se „musel“ stýkat s křesťany. Sem tam se jich na něco ptal, ale odpovědi na svý všetečný otázky často neslyšel. Obvykle také kvůli tomu, že je vlastně ani slyšet nechtěl. Někdy se spíše snažil křesťanům jejich víru racionálně vyvracet. Přesto ale Bohu řek, že jestli existuje, tak by to chtěl vědět. A pokud by byl, zajímalo by ho, které náboženství má o něm nejpřesnější představu.
Postupně se dozvídal a pochopil další věci. A jednoho dne (bylo to na křesťanském táboře) mu došlo, že je buď pravda to, co oni říkají, nebo mu vědomě a sprostě lžou – v tu chvíli žádná třetí možnost neexistovala. Pak nastal šok. Uvědomil si totiž, že oni celý ten tábor dělají z lásky k lidem a že pro tento tábor obětovali svůj čas, peníze, nervy a síly, aniž by z toho měli nějaký prospěch. Nelžou mu, nemají k tomu důvod. Zbývala jen jediná možnost… Uznal, že Bůh existuje, a rozhodl se postavit na jeho stranu. Zmocnil se ho nádherný pocit radosti, pokoje a lásky, který se nedal srovnat s žádným jiným krásným pocitem, jaký kdy předtím prožil (a to i přesto, že zažil spoustu super věcí). Vyhledal co nejrychleji človíčka, kterému důvěřoval, protože moc chtěl, aby Bůh u něj zůstal napořád, a nevěděl, jak mu to má říct. Měl v očích slzy, slzy radosti…
Já toho kluka znám, protože jsem to já. Toužil jsem po přátelství, svobodě, lásce a smyslu života. Našel jsem vše, co jsem hledal, a připadalo mi, že už nic víc nepotřebuju. A přesto mi Bůh ukázal, že potřebuju Jeho a že všechny tyto výše zmíněné věci naleznu v plnosti jen u Něj. Požádal jsem Ježíše, aby mi odpustil, že jsem žil přes devatenáct let bez Něj, a On přišel a udělal to. Poprosil jsem Ho, aby mě změnil k lepšímu, a On přišel a udělal i to. A dělá to stále, je to práce na celý můj pozemský život. On zlikvidoval mou vznětlivost a dal mi klid do duše. On také zjemnil můj rýpavý styl humoru, který občas bolel lidi okolo mě. On mě zbavil i mé celkem dost vulgární mluvy. To byly věci, které učinil hned, mnohé další měnil postupně, některé mění teď a jiné bude měnit později. Je mou radostí a posilou v dobách, kdy mi není úplně fajn. Stále chci pomáhat lidem, a proto jsem napsal i tento svůj příběh. Modlím se za to, aby Vám pomohl ve Vašem hledání. Moc bych Vám to přál.

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.

 

(Bible, list Římanům 7,18- 19)

Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.

(Bible, Jeremiáš 29,11-13)