Příběh, který se trochu liší od venezuelských telenovel či Růžových zahrad, protože je pravdivý

Jmenuju se Petra a jsem v prváku na fyzioterapii v Praze. Narodila jsem se v jedné super rodině v Hradci Králové a ačkoli nikdo z rodiny nebyl věřící ani nikdy nechodil do kostela, o Boží existenci jsem byla od malička přesvědčená, ale tím to také končilo. Bibli jsem neznala (kromě pár příběhů z Bible pro děti ☺) a mezi mými přáteli nebyli žádní křesťané.

I když ve škole, ve vztazích v rodině i s přáteli jsem byla spokojená, něco bylo špatně. Věděla jsem, že moje „spokojenost“ je pouze povrchní, a někde uvnitř jsem cítila, že můj život není doopravdy naplněný, že to prostě není všechno, po čem toužím. Mimo to jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že neprožívám opravdový vnitřní pokoj. Hledala jsem tedy a přemýšlela, co by mohlo můj život opravdu naplnit. 

Mezníkem v mém hledání byl zájezd do Ameriky, kam jsem měla možnost vyjet se smyčcovým orchestrem. Hostili nás křesťané ze St. Louis, úžasní lidé, na kterých bylo na první pohled poznat, že jsou prostě „jiní“ – radostní, plní lásky a pohotoví nám jakkoli sloužit. Součástí našeho programu bylo také povídání o tématech týkajících se křesťanství a osoby Ježíše. Jistě si umíte představit, že když mladým lidem z Čech, kteří přijeli nadšení do USA na koncertní zájezd, přidáte do každodenního programu povídání o Bohu, většina z nich neskákala půl metru do vzduchu štěstím. Musím však říct, že jsem za ty diskuze byla moc ráda. Uvědomila jsem si, že sice věřím v Boha (a často jsem k Bohu i mluvila), ale Ježíš byl pro mě jeden velký otazník. Jakoby moje víra v Boha bez víry v jeho Syna byla nějaká „nefungující a nenaplňující“. Navíc mi začalo vadit, že vůbec neznám Bibli. Když jsem například s něčím nesouhlasila, moje argumenty se nemohly o nic opřít, jen o mé pocity.
Po návratu domů jsem ráda přijímala pozvání na různé akce od křesťanů. Jak přátelství s nimi, jejich proměněné životy, tak čtení Nového zákona (který byl k mému překvapení naprosto srozumitelný) mě více přesvědčovalo.
Ve třeťáku na gymplu jsem odjela na rok do Německa, na hudební gymnázium v Halle. V té době jsem už měla jasnou touhu být i v Německu mezi křesťany, protože jsem víc a víc věřila tomu, že Ježíš je opravdu ta správná cesta, jak o sobě sám říká: Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“ (Bible, Janovo evangelium, 14:6) S pomocí tamního křesťanského společenství studentů jsem pochopila, že sice ráda čtu Bibli, ale ještě nejsem křesťan, protože jsem nedala příležitost Ježíši, aby mohl přijít do mého života, do mého srdce a začal mě proměňovat.
Ježíš říká, že se musíme jakoby znovuzrodit: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“. (Bible, Janovo evangelium, 3: 5) A tak jsem jednou večer řekla Ježíši, že chci, aby PŘIŠEL DO MÉHO ŽIVOTA A ZMĚNIL HO a aby se stal Pánem i mého života, který jsem si doposud řídila sama. Najednou jsem zjistila, že všechny mé pochybnosti o tom, že Ježíš na kříži zemřel za mé hříchy, byly úplně pryč! Poprvé v životě jsem začala prožívat opravdový vnitřní pokoj. A to všechno mi bylo dáno jako dar, který jsem jen přijala, a nic víc jsem nemusela udělat.
To, že Ježíš je v mém životě, je pro mě zatím ten největší zázrak, který jsem zažila. Není to tak, že bych teď nemusela řešit žádné problémy, ale mám zdroj živé vody, ze kterého můžu neustále čerpat. Ježíš řekl: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ A já jsem se sama přesvědčila, že nikdo a nic mimo Krista nedokáže naplnit život člověka natolik, že opravdu nežízní.