Hledání

Byla jsem vychovávána v silně ateistickém prostředí. Nikdo v mém okolí nebyl věřící. Spíše naopak, atmosféra v naší rodině byla velice protikřesťanská. Ve skutečnosti ale nikdo z nich neví, co to vůbec znamená být křesťanem a Bibli nikdo nikdy nečetl, přestože je každý jejím odpůrcem. Přesto jsem však tušila, že něco mezi nebem a zemí existuje. Zajímala jsem se o magii, alternativní medicínu, numerologii.

Studovala jsem energii drahých kamenů a stromů. Vykládala jsem si karty a snažila jsem se komunikovat s vílami a anděly. Za tvůrce všeho jsem považovala Matku Zemi. Často jsem meditovala. Věřila jsem v posmrtný život a jakýsi předurčený osud.
Všechno toto zaplňovalo mé pocity prázdnoty. Dávalo mi to jistotu o smyslu života, že nejsem na tomto světě zbytečně. Když jsem byla v přírodě, měla jsem stále potřebu s někým komunikovat, někomu sdělit své pocity z krásy kolem mě. Moji andělé a víly mi to umožňovali. Také jsem v ně vkládala důvěru, když jsem potřebovala mít pocit bezpečí a ochrany.
Co mi v této víře chybělo, byly informace. Všechno se odvíjelo na úrovni pocitů. V současné době vychází spousta knížek s touto tématikou a člověk musí hodně přemýšlet, jestli autor nechce jen vydělat spoustu peněz. Moje představa Boha se utvářela v závislosti na tom, jaká kniha se mi dostala do ruky, s kým jsem se potkala nebo co jsem zažila. Nic z toho ale nebylo jednotné. Měla jsem potíže vybrat si, čemu se dá věřit a čemu ne, a vlastně jsem nevěděla čemu věřím. Byla jsem zmatená. Svůj život jsem žila na základě různých znamení, které jsem si vykládala po svém. Za nějaký čas jsem začala vidět znamení úplně ve všem, v každém detailu denního života, a stále jsem přemýšlela, co mi tím kdo chce říct. Podle toho jsem také upravovala své jednání a chování. Připadala jsem si, že žiju dokonalým duchovním životem a nic jiného že už nepotřebuju.
Přesto jsem se v prvním ročníku na vysoké škole cítila hodně osamocená a nejistá. Ztratila jsem pevnou ruku mých rodičů, kteří mě vedli a pomáhali mi při jakémkoliv rozhodování. Přišla jsem také o kontakt s mými přáteli, kteří mi pomáhali “rozluštit“ různá znamení a dávali mi informace. Uzavřela jsem se hodně do sebe a svého imaginárního světa. Když jsem byla ve škole, stýskalo se mi po domově. Doma jsem však cítila ještě větší samotu.
Ve druháku jsem se přestěhovala na kolej, kde jsem byla stále obklopená lidmi a otevřely se mi nové možnosti trávení volného času. Jednou jsem se zúčastnila přednášky o knize Šifra Mistra Leonarda. Toto dílo se stalo mým oblíbeným, neboť autor dle mého názoru konečně dokázal, že křesťanství je nesmysl. Přednášející mě ovšem vyvedl z omylu. Předložil mi spoustu věrohodných důkazů, které pravdivost Šifry celkem snadno popřely. Na této přednášce jsem také uvítala možnost chodit na diskusní setkání, kde jsem se mohla dozvědět něco víc o Bibli i o křesťanství.
Slova v Bibli na mě velice zapůsobila. Kristus mi v ní nabídl být mým osobním průvodcem životem. V Bibli slibuje, že mne bude ochraňovat, vyslechne mě, bude mi dávat svou lásku a radost. Slibuje, že bude stále se mnou, a že už nebudu muset prožívat chvíle samoty. Vysvětluje, jak bude vypadat můj život po smrti a že ani tam mě neopustí, pokud ho budu následovat. Bible se pro mě stala obrovskou studnicí informací. Konečně jsem mohla mít jistotu o původu té krásy kolem mě, na koho se mohu obrátit o pomoc nebo s poděkováním. Bible mi ukázala pravidla pro můj život. Zpočátku jsem měla potíže vše přijmout. Bylo toho najednou tolik nového a jiného. Kupodivu ale všechno dávalo smysl a život s Kristem mi nabízel mnohem více, než jsem doposud zažívala.
Jednou večer jsem to už nemohla vydržet. Otevřela jsem malou knížečku, kde je z Bible vypsané to nejdůležitější o Ježíši, a opět (již po několikáté) pozorně četla. Ten večer jsem se rozhodla, že chci poznat Ježíše Krista. Bylo to 9.11.2006 a já jsem se poprvé modlila. Měla jsem strach. Nevím, jestli víc z toho, že přijde, nebo z toho, že nepřijde. Odříkala jsem svou první modlitbu k Ježíši a čekala na zázrak. Rozletí se dveře do pokoje a Ježíš mi přijde ukázat svá stigmata? Nebo nějaké jiné znamení?
Nic nadpřirozeného se samozřejmě nestalo. Mému srdci se ale ulevilo. Byla jsem konečně ochotná si přiznat, že nejsem dokonalá, ale hříšná a přijala jsem to, že Ježíš za mne zemřel na kříži. Nevím proč, ale najednou jsem měla jistotu, že už životem nejdu sama.
A co se změnilo v mém životě? Nezažívala jsem už tolik stavy samoty. Ježíš se stal mým přítelem, se kterým mohu kdykoliv být. Navíc mi dal úžasné společenství dalších křesťanů, kde můžu být sama sebou, kde mě přijímají i s mými chybami a nenechají mě trápit se samotou. Jsem za tento dar Bohu moc vděčná. Nemusím už hledat žádná znamení nebo hranice pro můj život. Bůh mi skrze Bibli jasně ukazuje, jaké jsou meze a kam má cesta vede. Nemusím se strachovat, jestli to, co dělám je správné, protože Bůh mi to jasně ukazuje. Zároveň mi však dává svobodu sama se rozhodnout.
Můj život už není chaos a bezcílné hledání. Sama na sobě můžu vidět, jak se proměňuje mé srdce a můj postoj k ostatním lidem. Bůh mě například naučil odpouštět lidem a mít větší pochopení pro lidské chyby. Dokázala jsem odpustit věci, které mě dříve hodně bolely, ale Bůh mě naučil je pochopit a vyrovnat se s nimi. Způsobil také velké změny v mém přístupu k lidem. Vím, že nemusím mít srdce z kamene a že mohu s lidmi jednat otevřeně a citlivě. Získala jsem díky tomu větší důvěru. I když je přede mnou ještě dlouhá cesta a hodně práce (i na sobě samé), věřím, že Bůh mě v tom vede a pomáhá mi nést všechna těžká břemena.